Události uplynulého týdne - Předpremiéra This Is Us a ten zbytek

10. září 2013 v 20:02 | Jaycee |  Diary
Je zajímavé jak mi dlouho trvá než se dohrabu k napsání jednoho článku. Chci toho tolik říct ale přitom si nedokážu říct: Tak a teď si sednu a prostě to napíši. Pokaždé to má taky jiný důvod že se k tomu nedostanu, oh je moc pozdě musím jít spát, udělám to zítra, nebo mě někdo vyruší, nevzpomenu si apod. Stejně to nikdo nečte ale i přesto bych se chtěla podělit o pár událostí minulého týdne.

V úterý mi kamarádka oznámila že vyhrála lístky na předpremiéru One Direction - This Is Us a že by mě ráda vzala sebou. Já samozřejmě šťastná jak blecha, ovšem do té doby než jsem si uvědomila že školu mám v den premiéry do 3 a premiéra začíná ve 4 a je vzádlena 126 kilometrů. A pak tu ještě byla mamka u které jsem přepokládala že s mým únikem ze školy nebude spokojená.

Ale jelikož mám úžasnou maminku tak ve středu jsem po 2 hodině seděla na cestě do Prahy, zdá se to být jedoduché ale nebylo. Měla jsem 20 minut na to se dostat přes město ve kterém mám školu, na nádraží a nasednou do vlaku. Nervy jsem měla již den před tím a nebylo to o moc lepší když jsem stála v naprosto narvaném autobuse který jel rychlostí šneka a čas letěl tak rychle, že jsem jen tak tak stihla doběhnout na nástupiště a nasednou do vlaku. S úlevou jsem pak přivítala kamarádku na další stanici a z vesele jsme pokračovaly do Prahy. Ovšem stále mě tížil ten pocit že budeme mít 45 minut na to dostat se z hlaváku na anděl včas. Vyrazily jsme z vlaku jak namydlený blesk, rychle si koupily jízdenky nasedly do metra, přesedly, pak šli kousek pěšky a najednou jsme byly v kině na Andělu kde se celá akce konala.
A názor na film? Úžasný! Ano, čekala jsem více protože na to že je kamery neustále pronásledují na každém kroku a jsou s nimi 24 hodin denně mi tam stále něco chybělo ale to by ten film měl 5 hodin a nacpat tak nabité 3 roky do jednoho filmu je zkrátka nemožné. Jednoduše se běžte podívat. Film mě natolik uchvátil a vyvedl z míry že při opouštění kina jsem chtěla jít na eskalátory které jedou nahoru, ne dolů ale tak stává se. Celou cestu domů jsem pak mluvily o tom jak úžasné to bylo, smály se, vyměňovaly si postřehy a smály se lidem v osobním vlaku který jel 5 minut vedle nás. (Nikdo nepochopí, to by jste tam musely být). Jsem ráda že to všechno vyšlo, vůbec jsem to totiž nečekala, protože když si něco naplánuji do takových detailů tak se mi často stává že to nevyjde.

Nechtějte po mě co jsem dělala ve čtvrtek protože si to jednoduše nepamatuji, každopádně v pátek jsem šla na film znovu a s tou samou kamarádkou.

Během týdne jsem si říkala že vám napíši tohle a tohle a nakonec se mi do hlavy nejvíce zarila středa a to co bylo okolo je rozmazené. Vím že víkend jsem strávila doma, a byla jsem sakra ráda že mám chvíli volno. Protože hned první týden nás učitele zapřáhli a to byl teprve rozjezd. Jsem unavená jako kdybych tam chodila 2 měsíce a vím že už to bude jenom horší.

Pokuď přežiji další dny v tom vězení a dokopu se k článku, určitě vám napíši moje nudné postřehy ze života, vy mi také můžete říct na oplátku něco zajímavého. Mějte se :)
 

2. září 2013

2. září 2013 v 22:04 | Jaycee |  Diary
| 299 dní a 15 hodin do prázdnin |
Musím ještě pár minutek před spánkem věnovat tomu co se dneska stalo protože vím že bych se k tomu jinak nedokopala, chtěla jsem jít spá brzy ale nějak mi to opět nevyšlo, už kvůli tomu že skoro do půl 10 byly Četnické Humoresky a to je prostě klasika a nenechám si ujít ani jeden díl.
Nechtělo se mi tam. Po dvouch dlouhých měsících prakticky nic nedělání, vstávání na odběd, usínání v 1 ráno jsem se dns přemohla a vstala před 6 a v 7 hurá vlakem do školy! Nikdo se za ty prázdniny moc nezměnil, prakticky pořád stejné tváře které ani po dvouch měsících co jsem je neviděla, nepotřebuji vidět protože mi prostě nechyběli, a myslím že s tímto pocitem že je nepotřebuji budu žít ještě hodně dlouho, prostě jsme odlišní a rozděleni na skupinky. Alespoň jsem už ve druháku, už tak nějak vím co a jak a jsem zaběhlá. Prváci to mají o něco těžší a přece jen každý rok to není stejné. Jsem ráda že nás tam nedrželi dlouho a tak už jsem okolo 10 byla doma a mohla jít se starou kamarádkou kterou znám už od školky k další kamarádce která má cukrárnu.Takže taková sladá bomba po ránu, protože jsem nesnídala. A dovršily jsme to tím že jsme zašly do čínské restaurace kde jsme snědla velkou porci nudlí s kuřecím masem (mňam!). Dá se říct že to byl celkem vydařený den, až na ten začátek školy a to že už od odpoledne prší, takže mám takovou pochmurnou náladu a ještě té náladě napomohlo to že mi psala M. že si volala s mojí hostitelskou rodinou u které jsem tento rok byla a že vůbec nevědí jak to příští rok bude, zda si mě k sobě vezmou atd. Já vím že je to daleko...proto se musím modlit aby se stal zázrak a oni mi řekli že si mě alespoň na týden vezmou, chci mít zase úžasné zážitky jako byly tenhle rok, no to ukáže osud jak to nakonec bude a taky hlavně musím přežít školní rok který bude víc než náročný.

Čas a lenost

30. srpna 2013 v 16:39 | Jaycee |  Diary
Když jsem sem 8. června přišla s velkou vlnou která obsahovala to že se vracím na blog, že budu každý den přispývat blbostmi ze svého života a že se vrátím zpět do blogového světa, netušila jsem že to bude tak těžké. Víte, když z toho jednou vypadnete se vším všudy, návrat už je poněkud težší. Můj předešlý blog byl celkem úspěšný ale také jsem si ho hýčkala a dávala mu všechno potřebné. Základem je totiž čas, když už se někdo naučí na váš blog chodit, chce se o vás pokaždé dozvědět nové věci a ne stále zírat na nový článek. Dobře, tentokrát za to ani nemůže tak čas ale lenost. Byla skoro polovina června, já se vrátila z Paříže, pak jsem měla co dělat abych dohnala poslední známky, pak byl najednou konec školy a prázdniny. Člověk si řekne prázdniny = čas, no ono to tak zdaleka neplatí, najednou byl můk život proklatě nudný a já prostě neměla inspiraci na něnjaké blogování. Poté se věco seběhly a já jela do Německa na 14 zní přičemž musím poznamenat že to bylo nejlepších 14 dní roku ale o tom zase někdy příště. A hele, on je už srpen, na blog jsem si vůbec nevzpomněla a užívala si každého volného dne a najednou jsme tady. Škola opět klepe na dveře, je to neuvěřitelné že to tak rychle uteklo a ještě neuvěřitelnější je že už jdu do druháku. Páni! Chci si vést blog už kvůli tomu že chci zaznamenat hodně kroků v dalším školním roce které jsem udělala ať už jsou špatné nebo dobré a pak se chci jednou vráit a vzpomenout si jak to všechno bylo a k tomu mi právě pomůžou tyto záznamy na blogu. Přijde mi že strašně melu, chci toho tolik napsat ale přitom přeskakuji sem a tam ..ale nevadí, je to přece můj blog hehe.
 


A opět začínám nový článek

8. června 2013 v 22:39 | Jaycee |  Diary
V prosinci roku 2011 jsem se rozhodla ukončit svojí cestu na blog.cz, tenkrát to pro mě bylo deifinitivní. K psaní blogu potřebujete inspiraci a ta mi jednoduše chyběla a pak mi také vadil ten každodenní stereoptyp kdy jsem každý den přišla, přidala článek a oběhla affs. Trávila jsem tu každý den i za předpokladů že jsem tu neměla co dělat nebo jsem neměla nápad na článek ale překonala jsem se vymyslet něco co možná moc lidí nezaujalo, každopádně lidi viděli že jsem neumřela a zvedlo mi to náladu. Postupem času jsem ale pochopila že blog má být zábava, né povinnost a já tu tak nějak už nemám co dělat. Myslela jsem že můj život bude nudnější protože jsem byla připravená ztratit kontakt s internetovým světem - na blogu jsem tenkrát měla nejvíce přátel a když konec tak se vším (ano nenapadlo mě si na ně vzít tekrát bližší kontakt než icq které už dnes nemám). Ovšem můj život dostal v lednu nový spád, poznala jsem skupinu One Direction, teď si hodně z vás řekne ...''další poblázněná fanynka''. Dobře možná to tak je, ale poznala jsem díky nim nové lidi, mezi nimi také nejlepší kamarádku a myslela jsi že už nic nemůže být lepší. Rok se přehoupnul do poloviny a přešla jsem na střední, tam se nějak vše změnilo, doufala jsem že budu mít lepší třídu než na základce, přitom když si vzpomenu na třídu ze základy ani nevím na co jsem si stěžovala byla to úžasná třída. Ale to jsem si uvědomila až když bylo pozdě. Se střední se vše nějak tak pokazilo a je to stále horší a horší. Nemám ráda tu budovu a hlavně ty lidi v ní, přicházím domů pozdě odpoledne, ráno vrzo vstávám a nahazuji svůjn znechucený obličej protože se mi tam nechce a při pomyšlení na to co mě čeká mi je špatně. Přemýšlím nad tím jak to tam asi přežiji, tak nejdůležitější je se dostat do druháku, hups. Proto jsem si založila tenhle blog, potřebuji se z toho vypsat a trochu odhodit tu zátěž kterou na sobě neustále mám. A to zda mi tento blog vydrží je vážně ve hvězdách :D
Byyyye xx